|
Když s tím otec tohoto nápadu Ludvik Hess přišel, vzbudil docela velké emoce. Pozitivní i negativní. První babybox u nás se podařilo otevřít na Mezinárodní den dětí v roce 2005 v Hloubětínském zámečku v sídle soukromého zdravotnického zařízení. A tak trošku možná na truc. Ministerstvo zdravotnictví bylo totiž zcela jednoznačně proti. Problém vyvolal doslova smršť novinářských článků a veřejnost se rozdělila na dva tábory.
Popelnice není to nejlepší řešení
Máme právo zachraňovat nevinné životy prostřednictvím bedýnek babybox? Je to etické? Není to etické? Nejčastěji se objevoval argument, že problém novorozeňat odhozených v igelitce do popelnice to neřeší. Matky, které něco takového dokážou udělat, jednají zkratkovitě a k žádnému babyboxu cestu vážit nebudou.
Jenže jak zdůrazňuje Ludvik Hess babybox pro odložené děti chce pomáhat dětem, ale i rodičům a matkám, které se dostanou do tísnivé životní situace a nedokážou o novorozence postarat. A to může být z různých důvodů. Například matka nemá kde bydlet a z čeho žít. Odpůrci babyboxů tvrdí, že i v tomto případě existuje adekvátní řešení. Souhlas s adopcí ihned po porodu.
Myšlenka na záchranu života dítěte, když to jeho matka nedokáže, však není nijak nová a lidstvo se s ní potýká už od pradávna. Již v dávné minulosti se lidé z okolí dokázali postarat o dítě, jehož matka to nedokázala. Pro člověka jako živočišní druh je to zcela přirozené. Dítě většinou zůstávalo v rodině a starali se o něj nejbližší příbuzní. Pokud byla matka osamělá, nebo na cestách, mohla dítě s klidným svědomím odložit na práh kláštera. S jistotou věděla, že se o něj někdo postará. V antickém Římě mohly matky děti odložit na veřejných tržištích. Ve Francii k tomuto účelu sloužily u kostelů mramorové mísy. Jeden vůbec z prvních domů poodložené děti byl Xenodochium v roce 787 v italském Miláně.
V novodobé historii se s tím v různých státech Evropy i světa začali lidé více zabývat koncem minulého století. Většinou tak reagovali na zvýšený počet nalezených mrtvých novorozenců. Příznivci schránek na odložení dětí tvrdí, že zavedením babyboxů, ať už se jim v které zemi říká jakkoliv, vedly ke snížení tohoto jevu.
Je 74 lidských životů málo nebo moc?
U nás funguje celkem 50 babyboxu, které dosud umožnily zachránit 74 lidských životů. Je to málo? Nebo moc? Pravdou je, že mrtvá tělíčka z popelnic, nebo igelitek zcela nevymizela. Ale jak uvádí velký propagátor babyboxů Ludvik Hess, nejsou rozhodně všemocné a všezachraňující. „Jsou jen jedním kamínkem v mozaice možností, jak naložit s nechtěným děťátkem,“ říká Ludvik Hess. On sám by mohl asi dlouze vyprávět, protože je to právě on, který s některými matkami komunikoval a případně jim i pomáhal dostat dítě zpět.
Jak se totiž dítě jednou dostane do babyboxu, vydat zpět jej není tak jednoduché. V okamžiku, kdy se na stole zdravotní sestry ozve signál o otevření schránky, rozbíhá se obrovská úřednická mašinerie. Zdravotníci musí kromě toho, že okamžitě převezmou dítě, zkontrolují ho a zajistí mu všechnu náležitou péči, poslat dál signál policii a na příslušné úřady. Po nějaké době strávené na dětském oddělení, putuje děťátko do kojeneckého ústavu a příslušné úřednice začínají vybírat rodinu.
Pokud se matka o dítě přihlásí, zkoumá se, nejen to, zda jej její, ale především zda mu dokáže vytvořit optimální podmínky pro jeho další život a vývoj. Své o tom by mohla vyprávět mladá maminka z Havířova, která byla pod drobnohledem sociálky několik měsíců, než svou dcerku dostala zpět. V průběhu tohoto čekání musela prokázat, že se o dítě dokáže postarat. A musely ji stačit jen občasné návštěvy v kojeneckém ústavu. Jak se tak malé dítě dokáže měnit ze dne na den, není třeba dlouze vyprávět.
Psychologické rodičovství je povýšeno nad pouhé zplození
Odpůrci babyboxů poukazují také na to, že takto odložené dítě nemá nikdy v životě možnost nemožnost poznat své biologické rodiče, své kořeny, to, odkud z jakého prostředí pochází, jakými nemocemi trpěli předkové. Jenže odcizit se můžeme i ve své biologické rodině natolik, že nemáme potřebu se s ní setkávat a zkoumat své zděděné geny. To, že tyto věci dokážou i pěkně potrápit, vidíme v podobných pořadech, jakým je Pošta pro tebe. Zde hledají děti své rodiče, rodiče své děti, hledají se navzájem sourozenci. A je až zarážející jaké kotrmelce si člověk ve svém životě dokáže vymyslet.
Ano, děti z babyboxů nemají šanci poznat svou biologickou rodinu. Neví, proč mají některé vrozené nutkání, proč se někdy chovají tak, jindy jinak. Jenže nestor dětské psychologie, prof. Matějček, několikrát řekl: „Psychologické rodičovství je povýšeno nad pouhé zplození dítěte.“ A znalost biologických rodičů pokládal jen za jednu z mnoha částí mozaiky osobní identity a sebeprožívání.
Neobstál ani další argument odpůrců – že je zdraví dítěte umístěného do babyboxu je ohroženo elektrickým proudem, barvou použitou na povrchovou úpravu a samotné zřízení je proti Úmluvě o právech dítěte. Po výměně několika ministrů a různých jednáních Ministerstvo zdravotnictví registrovalo babybox jako zdravotnický prostředek.
Děti z prvních babyboxů už jdou do školy
České babyboxy pomohly 74 dětem, z toho bylo 44 holčiček a 30 chlapečků. První dítě Sonička byla do babyboxu v pražském Hloubětíně vložena 17. února 2006, víc jak půl roku po jeho otevření. V roce 2006 bylo do babyboxů odloženo pět dětí, a v zatím nejvýživnějším roce 2011 dvaadvacet. Umíte si představit, že pět babyboxových dětí se už letos chystá do školy?
Odložení dítěte do babyboxu u nás není trestné a je zcela anonymní. I když je pro mne představa odložení malého roztomilého voňavého tvorečka nepřijatelná, myslím si, že rodiče mají mít možnost se tímto způsobem o své dítě postarat, když jim v dnešní velmi tíživé době docházejí prostředky a síly. A kdyby babybox zachránil život jen jednoho jediného dítěte, měl by podle mne smysl.
|
