|
Ancestrální paměť popisuje fenomén, kdy si jedinec vzpomene na život svých předků ještě z doby před svým porodem. Ve své poslední knize Když se nemožné stane. Dobrodružství za hranicemi běžného vědomí na tento záhadný jev upozorňuje psychiatr a terapeut Stanislav Grof. Setkal se s ním u svých klientů, kteří byli pod vlivem holotropního dýchání nebo halucinogenních drog. Holotropní dýchání je metoda, kterou Grof vytvořil se svou ženou Christinou. Jde o léčebný postup, který kombinuje řízené dýchání, hudbu, různé jiné formy zvukové techniky a cílené uvolnění blokované tělesné energie.
Lidé se při holotropním dýchání, ve změněném stavu vědomí, často vracejí do vzpomínek na vlastní porod a embryonální život, ale existují i daleko pozoruhodnější „vzpomínky“ - na život předka, které by dotyčný neměl vůbec mít. Jedinec se při ancestrálním vzpomínání ztotožní s některým svým předkem v určité situaci, v které se v žádném případě nemohl nacházet.
Záhadné vzpomínky
„Mnohokrát mi moji pacienti líčili, jak v psychedelických sezeních prožili epizody ze života svých předků žijících dávno před tím, než byli počati oni sami. Další lidé zase prožili epizody z jiných historických období a jiných zeměpisných oblastí, aniž by měli pocit biologické spojitosti s protagonisty těchto sekvencí. Tyto prožitkové identifikace se často týkají i lidí náležejících do jiných rasových skupin,“ uvádí Grof ve své knize.
Proč těmto zážitkům věřit? Podobné vzpomínky často obsahují specifické informace, které osoba nemohla znát, protože v té době nežila. Lidé například přesně popisují oblečení, zbraně, obřady a další detaily, které nestudovali a které znají pouze odborníci, někdy ani ti ne. Tyto poznatky mohou být součástí kolektivního nevědomí, jak jej popsal švýcarský psycholog Carl G. Jung.
Inge: Vzpomínka na ruskou-finskou válku
Stanislav Grof se snažil u takových případů projevené ancestrální paměti ověřit jejich pravost. Někdy to bylo nemožné, ale v některých případech prožitek splňoval kritéria ověřitelnosti. Psychiatr popisuje ve své knize tři takové případy.
Jedním z nich je příběh mladé Finky, která se zúčastnila Grofova semináře ve Stockholmu. Inge měla při holotropním dýchání vzpomínky na různé války v souvislosti s jejím vlastním biologickým porodem, což se stává často. Ale jedna válečná scéna byla čímsi odlišná. Inge se cítila být mužem, mladým vojákem, který se účastnil bitvy v sovětsko-finské válce. Zvláštní bylo nejen to, že byla mužem, ale také, že v době války ještě nebyla na světě. Stalo se to 14 let před jejím početím. Inge pochopila, že v této vizi, kdy viděla přesně místo, kde se ocitla, a prožívala emoce vojáka, se vtělila do svého otce. O něm věděla, že se války zúčastnil. V jednu chvíli byla lehce zasažena projektilem, který odřel její tvář a ucho. Samozřejmě ji zajímalo, zda se tato příhoda jejímu otci stala, a tak mu ihned během semináře zatelefonovala. Překvapený otec jí potvrdil, že k takové situaci opravdu došlo a pamatoval si i ono lehké zranění, o kterém před svou rodinou nemluvil, protože ho nepokládal za důležité. Také potvrdil, že místo boje vypadalo tak, jak jej Inge viděla ve své vizi.
Naďa: vtělena do matky
Padesátiletá psycholožka Naďa prožila při výcvikovém sezení pod vlivem LSD realistickou příhodu z raného dětství, přičemž nešlo o dětství její, ale matčino. Stala se svou matkou v době, kdy té byly asi 4 roky. Viděla podrobně scénu, v níž bylo malé dítě pokáráno a zahanbeně se schovávalo pod schody u dřevěného domu, kde se sešlo mnoho příbuzných ve staromódních šatech z počátku 20. století. Viděla všechny podrobnosti a prožívala živě emoce malé holčičky. Psycholožka byla zvědavá, zda byla její „vzpomínka“ reálná, a proto se na ni později své matky zeptala pod záminkou, že to viděla ve snu. Matka si situaci okamžitě vybavila, přerušila dceru a dovyprávěla do nejmenších podrobností, jak se věci odehrály. Popis domu i šatů se přesně shodoval. Přitom z té doby neexistovaly žádné fotografie, které by třeba Naďa nevědomky mohla ztotožnit s vizí.
Marianne: vzpomínky na aboriginské předky
Poslední příklad, který Grof ve své knize uvádí, je daleko dramatičtější. Protagonistkou je australská porodní asistentka Marianne Wobckeová, která se dozvěděla ve 13 letech, že je adoptovaná. Tím se jí vysvětlilo, proč se jí tak často zdálo o prostředí aboriginců, a proč se jí objevovalo ve vizích po požití halucinogenních hub a LSD. Snažila se mnoho let navázat spojení se svou biologickou matkou a svými předky, ale dlouho bylo její úsilí beznadějné. Během výcviku holotropního dýchání měla zážitek ženy, již znásilnil muž, který mluvil italsky. Ona sama nic takového neprožila. Po mnoha neúspěšných pokusech našla svou babičku, strýce a nakonec mohla korespondovat i se svou biologickou matkou, která se s ní však odmítla setkat. Matka jí sdělila, že byla opravdu znásilněna Italem, otěhotněla a dítě, jímž byla Marianne, po porodu opustila. Marianne prožila při holotropním dýchání i další také traumatické zážitky ze života své prababičky, znásilnění a těžké popálení. Později se potvrdilo na základě policejního protokolu, že její prababička traumaty opravdu prošla. Marianne se nakonec podařilo osobně se setkat alespoň s její babičkou a strýcem, kteří ji přijali do rodiny jako ztracenou dceru.
Propojená lidská paměť
Tyto tři mysteriózní případy jsou zajímavým důkazem, že cosi jako propojená lidská paměť existuje. Tato paměť se může nacházet mimo naše individuální těla, v něčem, co můžeme nazvat akášou nebo morfickými poli. Některé zdroje pokládají za sídlo podobných vzpomínek DNA. Oficiální věda asi Grofem uvedené případy jako důkaz neuzná, ale již to, že se významný profesor psychiatrie nebojí podobné zážitky publikovat jako podklady pro vědecký výzkum, je významný pokrok.
Stanislav Grof
MUDr. Stanislav Grof, narozený v Československu v roce 1931, žije od roku 1967 v USA. Je jedním ze zakladatelů transpersonální psychologie a Mezinárodní transpersonální asociace (ITA). V současnosti žije v Kalifornii, vede semináře pro odborníky v oboru duševního zdraví a výcvik pro budoucí profesionální instruktory holotropního dýchání v celosvětovém měřítku. Je profesorem psychologie na Kalifornském institutu integrálních studií (CIIS) v San Francisku a v Pacifica Graduate Institute v Santa Barbaře v Kalifornii. Grof publikoval více než 20 knih a více než 140 článků v odborných časopisech.
Zdroje: wikipedia.org, Stanislav Grof: Když se nemožné stane. Práh 2012.
|
