|
Ve své poslední knize „Když se nemožné stane“ se vyslovil k tomuto tématu i slavný psychiatr českého původu Stanislav Grof. Zatímco pro indickou nebo tibetskou náboženskou tradici je převtělování duše samozřejmostí, pro hlavní proud západního myšlení je to nesmysl nebo přinejmenším exces. Ale koncept převtělování se objevoval a stále žije po celém světě v rozmanitých kulturách na různých světadílech, je živý v náboženství džinismu či v sikhismu. Vyskytoval se i na evropském území jako součást druidismu a některých starořeckých filosofií. Dodnes přetrval u mnoha domorodých kultur například na Sibiři, v Africe, v severní Americe či v Austrálii. Ačkoli převládající názorové proudy křesťanství a judaismu ho odmítají, v některých jejich sektách víra v reinkarnaci existuje, například u kabalistů nebo rosenkruciánů. Reinkarnaci akceptují různé esoterické nauky, jako například antroposofie nebo subkultura New Age.
Čechoameričan Stanislav Grof, celoživotní experimentátor s LSD a dalšími psychogenními látkami, se ve zmíněné knize postupně zabývá různými psychickými fenomény, na které v rámci svého výzkumu narazil a mezi ně patří prožitky, které zařazujeme k fenoménu reinkarnace.
Vzpomínky na popravu
Kapitolu „Paměť předků, nebo prožitek minulých životů?“ otevírá příběh Češky Renaty. Jde o Grofovu pacientku, která se dostala do jeho péče kvůli fobii z rakoviny ještě v Čechách. Po požití LSD se jí stále objevovaly vize a intenzivní zážitky spojené s historickými událostmi, které se odehrály v Praze 17. století. Renata prožila mnoho různých vizí a vhledů, v nichž se vyskytovala architektura té doby, typické oblékání, zbraně a nejrůznější předměty denní potřeby. Pozoruhodné byly nejenom různé detaily věcné, které popisovala, ale také to, že dokázala popsat například složité vztahy mezi králem a poddanými, a přitom nikdy nestudovala historii tohoto období. V jedné vizi prožila ještě něco dramatičtějšího: vtělila se do jednoho z českých pánů, kteří byli popraveni 21. 6. 1621 na Staroměstském náměstí v Praze. Renata nechápala, co se jí děje, a nedokázala vysvětlit, jak by měly její vize a prožitky souviset s jejím životem.
Genealogické odhalení
Ani její terapeut nevěděl, jak vize vysvětlit. Ale věnoval hodně času, aby ověřil, zda jsou autentické, přičemž zjistil, že její „vzpomínky“ jsou velmi přesné. Terapie skončila, aniž by vize byly uspokojivě vysvětleny. Nicméně k zajímavému rozuzlení záhady došlo po dvou letech.
Grof obdržel od Renaty dopis, v kterém mu popsala, co se jí mezitím přihodilo. Setkala se se svým otcem, kterého neviděla od raného dětství, kdy se rodiče rozvedli. Otec jí mimo jiné řekl, že se dlouhodobě zabýval výzkumem svého rodokmene a přitom zjistil, že jedním z jeho předků byl šlechtic popravený v roce 1621 na Staroměstském náměstí.
St. Grof zařadil příběh do kapitoly o ancestrální paměti, ale co když se jednalo o minulý život, kdy Renata byla vtělením duše svého šlechtického předka?
Žili jsme už dříve?
Fenoménu reinkarnace věnuje Stanislav Grof celou kapitolu „Žili jsme už někdy dříve?“, v níž zdůrazňuje, že se u svých pacientů s těmito zážitky setkával i v době, kdy nebral koncept minulých životů nebo karmy vážně. To, co můžeme označit jako vzpomínky na minulé životy, zaznamenal nejen při psychedelických terapiích a holotropního dýchání, ale i během spontánních psychospirituálních krizí.
Podle Grofa byly často těsně spjaty s emočními a psychosomatickými příznaky současného života osob, které si minulé životy vybavovaly. „Když se karmické sekvence vynořily do vědomí naplno, často přinesly osvětlující vhledy do různých nesrozumitelných a matoucích stránek každodenního života těchto lidí.“ Když lidé znovu prožili své minulé životy, dokázali pochopit, co se jim děje v současnosti, ale navíc to vedlo často k vyléčení a vyřešení konfliktů ve vztazích, říká Grof. „V mnoha případech už sama podstata a kvalita těchto informací naznačovaly vysokou nepravděpodobnost, že se je tito lidé mohli dozvědět běžným způsobem.“
Stanislav Grof v kapitole zaměřené na tento druh vzpomínek uvádí několik příběhů, které jsou tak složité a pestré, že by mohly klidně sloužit jako námět na román nebo pro scénář. Jedním z nich je příběh nazvaný „Obležení pevnosti Dunanoir“, který vychází ze zážitků, které prožíval během semináře muž jménem Karl.
Krutá smrt z rukou Angličanů
Karl dříve podstoupil v Kanadě terapii, při které se mu objevovaly obrazy scén, jejichž význam nechápal, ale cítil, že nějak souvisejí s jeho současným životem. Viděl obrazy tunelů, podzemních skladišť, kasáren, hradeb, které vypadaly jako součást pevnosti na skále na pobřeží oceánu. Viděl také vojáky, ale mátlo ho, že vypadali jako Španělé, ačkoli krajina byla typicky irská nebo skotská.
Během semináře holotropního dýchání pod vedením manželů Grofových jeho vize pokračovaly a příběh směřoval k nečekanému rozuzlení. Dramatičnost scén rostla. Karl viděl nelítostný boj a scény brutálního vraždění. Zvláštní bylo, že sám sebe vnímal jako kněze, v jednu chvíli si dokonce všiml, že má na ruce prsten s iniciálami. Písmena si zapamatoval. Během bitevní vřavy ho nakonec zabil anglický voják, který ho probodl mečem a shodil z hradeb. Karl byl zručný kreslíř a zachytil své vize na papír. Přesto ničemu nerozuměl, až do doby, kdy se vydal do Irska. Po návratu z cesty si všiml, že v Irsku u moře z neznámého důvodu vyfotografoval několikrát celkem nezajímavou scenérii. Podle mapy zjistil, že na onom místě stojí zřícenina staré pevnosti Dunanoir (Zlatá pevnost). Na fotografiích nebyla pevnost téměř vidět. Potom Karla napadlo, že pevnost by mohla souviset s jeho zážitky z terapie a začal studovat dějiny pevnosti.
Ke svému překvapení zjistil, že se tam v roce 1580 vylodila invazní jednotka španělských vojáků, aby pomohla Irům při vzpouře proti Angličanům. Asi 600 mužů společně obsadilo pevnost a zaujali tam obranné postavení proti velké anglické přesile vedené lordem Greyem. Ten slíbil Španělům volný odchod z pevnosti, když otevřou brány a vzdají se. Španělé podmínky přijali, ale Angličané je nedodrželi, cizince nemilosrdně povraždili a jejich těla naházeli z hradeb na pobřeží.
Karl pátral dál a nakonec se mu potvrdilo, že jeho vize byla perfektní. Zjistil v dokumentech, že se španělskými vojáky byl zabit také jejich kněz. A co víc, počáteční písmena jeho jména a příjmení se shodovala s iniciálami, které viděl během vizí na pečetním prstenu a také je zachytil na jedné své kresbě.
 Výzva pro vědce
Stanislav Grof v knize konstatuje, že zážitky z minulých životů představují nepopiratelný fakt a že si tento jev hlavní proud psychiatrie a psychologie neumí vysvětlit. Neměl by však nad ním zavírat oči a přijmout ho jako výzvu.
Zdroje:
Stanislav Grof: Když se nemožné stane. Práh 2012.
http://en.wikipedia.org/wiki/Past_lives
|
