Co je to UFO, ví asi každý - létající talíře se nepřestaly objevovat ani ve třetím tisíciletí. Méně častá je zkratka USO (Unidentified Submerged Objects - Neidentifikované ponořené objekty). Jde o záhadná tělesa objevující se v moři, které ovšem zjevně nepatří žádné známé mocnosti. Mimo jiné i proto, že byly pozorovány už v době, kdy velké podmořské lodi správně ani neměly existovat.

"Šest set metrů před pravým bokem Abrahama Lincolna se moře zdálo zespoda osvětleno. To nebylo obyčejné světélkování. Nemohli jsme se v tom mýlit. Netvor byl potopen několik metrů pod hladinou a vydával silné, nevysvětlitelné světlo, o kterém se zmiňovala hlášení několika kapitánů. To nádherné vyzařování muselo pocházet z nějakého silného zdroje..."

Ano, to je úryvek z Vernova slavného románu 20 000 mil pod mořem. Jenže slavný romanopisec si zas tak moc nevymýšlel. V době, kdy knihu psal - tedy v druhé polovině 19. století - skutečně námořníky znepokojovala setkání s podivnými jevy tohoto druhu. 

Světelná kola

 
Dne 15. května 1873 plula anglická loď Vulture Perským zálivem, když se moře začalo po obou stranách v okolí jejího trupu vzdouvat. Těsně pod hladinou se objevily velké svítící koule z nichž vycházely dlouhé paprsky otáčející se jako loukotě. Kapitán Evans, hydrolog a člen Britské královské společnosti, zapsal do palubního deníku:" 22 hodin, noc, hvězdnatá obloha. Hlídka na stožáru potvrzuje, že záře vychází z oceánu a vibruje. Na levoboku se podobá obrovskému otáčivému prstenci, na pravoboku rovněž, avšak otáčí se v opačném směru." Evans odhadl rychlost pohybu na 130 kilometrů za hodinu.

Následující rok (také v květnu) zde zažila podobnou příhodu posádka lodi Patna. Loukotě byly podle odhadu posádky přes 200 metrů dlouhé a v každém kole jich bylo šestnáct. Jedna otáčka kola trvala dvanáct sekund a pohyb byl provázen svištivým zvukem. Celý jev trval asi dvacet minut. Krátce před tím loď proplula vrstvou jakési rosolovité hmoty...bylo to USO - Unidentified Submerged Object.

Hlášení s podobným obsahem se v té době vyskytovala téměř pravidelně - zvláště z některých oblastí, nejen u Bermud, ale také v Perském a v Ománském zálivu i jinde. Za jedné lednové noci při plavbě východní částí Indického oceánu například spatřila posádka britského parníku Shah-inh-in (v jiných zdrojích uváděný jako Shahinhean) podivný svítící kruh na hladině vystupující jako kopule nad její povrch. Kapitán zamířil s lodí přímo do něj. Jakmile příď proťala jeho okraj, zahalila celou loď přízračná mlha osvětlovaná rytmickými záblesky. V roce 1980 zaznamenal kormidelník Turner do deníku lodi Counsellor, že v Siamském zálivu loď minula otáčející se zářivé kolo o průměru asi 30 metrů. Podobný jev byl v Indickém oceánu zaznamenán i v letech 1957, 1961 a v roce 1967 dokonce třikrát. V jednom případě se kruh objevil ve vzduchu, pak se spustil na hladinu a splynul s druhým kruhem ve vodě.

Ponorky duchů

Setkání s podivnými světelnými jevy v moři zaznamenali i známí a seriózní vědci, například známý norský etnograf Thor Heyerdahl při své plavbě na voru Kon-Tiky, nebo rakouský biolog a podmořský fotograf Hans Hass. Většinou se je snažili vysvětlovat jako dosud neznámé přírodní jevy. Někdy ale bylo takové vysvětlení jen těžko přijatelné.

To se týká i sdělení kapitána námořní lodi, které 12. prosince 1883 zveřejnil deník New Zealand Times. Posádka plavidla viděla na hladině velký předmět, který vypadal jako želví krunýř - ovšem rozměrů, o jakých si i ta největší želva může nechat jenom zdát. Objekt byl totiž 20 metrů dlouhý a 13 metrů široký. V té době sice už existovaly malé experimentální ponorky, žádná z nich si však netroufla na otevřené moře daleko od pevniny. Vysvětlení tedy znělo: mořský had, nebo nějaká jiná mýtická příšera.

Není ale bez zajímavosti, že právě krátce před tím poprvé vyšel Vernův román 20 000 mil pod mořem. Věc se ponořila dřív, než ji námořníci stihli prozkoumat. Že by neznámý gigantický živočich?

Někdy ovšem tajemné těleso svědkům umožnilo i intimnější setkání. Asi nejznámější je případ lodi Fort Salisbury, která 28. října 1902 v Giunejském zálivu potkala doutníkovité těleso ozářené několika slabými světly. "Byly 3 hodiny a 5 minut, když hlídka přivolala na můstek druhého důstojníka, pana A. H. Raymera," řekl později kapitán lodi novinářům. "Spatřili totiž na hladině obrovský podlouhlý předmět se dvěma světly. Náš parník jej zvolna míjel, takže jsme mohli odhadnout délku na 500 až 600 stop (asi 170 až 200 metrů). Poháněl jej jakýsi mechanismus a pomalu se to ponořovalo."

Existovaly snahy vysvětlit toto setkání pomocí neznámého obrovského živočicha nebo vrakem převrácené lodě, posádka Fort Salisbury s tím ale nesouhlasila.

"Mohu jen říct, že pan Raymer si to prohlížel opravdu zblízka a podrobně, " uvedl k tomu kapitán. "Byl tam taky kormidelník a další členové hlídky." Někteří autoři dávají záhadné těleso do souvislosti se zmizením několika lodí téhož roku ve stejné oblasti...

"Propast" není výmysl

 
USO - Unidentified Submerged Objects se nepřestaly objevovat ani později. V květnu 1958 celá flotila argentinských válečných lodí podporovaná postupně třiceti letadly pronásledovala záhadný objekt v zálivu Golfo Nuevo. Někteří svědkové ho později popsali jako německou ponorku typu XXI - ta ovšem skončila svou kariéru společně s nacistickou třetí říší roku 1945. Právě do Argentiny ale ještě po kapitulaci směřovaly německé U-booty naložené prominentními nacisty a jejich poklady.

Do teorie zapomenuté německé ponorky ale ledacos nezapadalo. Přestože byl objekt zřetelně viditelný i neozbrojeným okem, nepodařilo se jej zachytit radarem ani sonarem. Nereagovaly na něj magnetometry, vodní mikrofony a další citlivé přístroje. A nakonec ani intenzívní ostřelování a bombardování nepřineslo žádné výsledky. Totéž se pak opakovalo ještě v říjnu téhož roku a v lednu roku 1959.

Během studené války sice bylo možné v moři vidět ledacos, co k vidění být nemělo, přesto zřejmě ne vždy šlo o utajované zbraně některé ze soupeřících stran. Tak například v roce 1963 zpozorovaly posádky lodí amerického námořnictva na manévrech u portorického pobřeží podivný objekt plovoucí po hladině rychlostí sto padesát uzlů (více než 270 km/hod.) Ten se vzápětí ponořil a byl sonary sledován až do hloubky 6 kilometrů. Existují plavidla, která by jedno nebo druhé snad i dokázala. Nejsou však taková (a nebo nebyla oficiálně přiznána jejich existence), která by dokázala obojí najednou.

V dubnu roku 1973 uviděla posádka jedné americké obchodní lodě neznámé ponorky v moři hned dvakrát. Nejdříve to byly dva vřetenovité předměty, které se rychle ztratily pod hladinou. O několik dní později viděli námořníci "bělošedý předmět tvaru doutníku". Vynořil se před přídí lodě. Byl dlouhý téměř půl kilometru a vzdaloval se rychlostí asi sto uzlů (tj. přibližně 180 km/hod), což je výkon, kterým se zatím nemůže pochlubit žádná známá ponorka. K setkání došlo v neblaze proslulém Bermudském trojúhelníku, nedaleko ostrova Bimini. Roku 1966 USA zkoušely nový systém dálkového podmořského spojení. Při tom se údajně náhodou podařilo zachytit silný kódovaný signál směřující z hloubky devíti kilometrů v Portorickém příkopu...

A tak by se dalo pokračovat ještě dlouho, protože podobných zpráv existují stovky. Režisér slavného filmu Titanic James Cameron se jimi již dříve nechal inspirovat k natočení zdařilého filmu Propast (The Abyss). Jisté je jen to, že moře stále ještě zůstává málo poznanou říší, kde lidská moc sahá jen nehluboko pod hladinu.

Zdroj: novakoviny.eu

Další informace o problematice USO najdete v autorově knize Záhady oceánu